Jak psát správně názvy živočichů a rostlin, aneb systematická taxonomie a Carl von Linné

Systematická taxonomie  to není žádné čarodějné zaklínadlo. Je to ale základ pro každého biologa či botanika. Ať již chceme, nebo nechceme, každý z nás požívá nějaké pojmenování živočichů či rostlin. Velmi často se však setkáváme s jejich nesprávným pravopisem (ať to jsou názvy české, nebo názvy odborné = latinské).
Tak jak je to tedy s tím názvoslovím? Tuto otázku si kladl již v polovině 18. století švédský přírodovědec Carl von Linné (23. 5. 1707 – 10. 2. 1778) – „Člověk není ani kámen, ani rostlina, je tedy živočich.“
Velký přírodovědec a zakladatel moderní vědecké terminologie Carl Linnaeus se narodil před třemi sty lety ve švédském Rashultu. Jeho rozsáhlá taxonomická činnost je dodnes východiskem jakékoli odborné práce v oblasti biologie.
Příroda obklopovala budoucího botanika od útlého dětství. Vyrůstal ve venkovském prostředí jižního Švédska a první informace o rostlinách čerpal na vzorně udržované farní zahradě svého otce, luteránského pastora Nilse Ingemarssona. Původně byl určen pro duchovní dráhu. Během studií se však stále výrazněji orientoval na přírodní vědy. Studoval na univerzitě v undu a v Uppsale a spolupracoval s předními botaniky tehdejší doby. V té době začal se systematickou vědeckou prací a už v pětadvaceti letech se vypravil na první vědeckou expedici do Laponska. Výsledky této cesty shrnul v díle Flora Lapponica.
Brzy si uvědomil potřebu jednotného odborného označení zkoumaných přírodnin a jejich systematického uspořádání. Souhrnné přehledy živočichů nebo rostlin existovaly sice již ve starověku, ale tyto nejstarší pokusy měly daleko k univerzálnosti a dokonalosti.

HISTORICKÉ PŘEHLEDY ŽIVOČICHŮ

Vedle Aristotelova spisu Historia animalium, který se používal jako základní dílo ještě v novověku, najdeme řadu dalších více či méně rozsáhlých spisů. Antická příručka Historia Plantarum Aristotelova žáka Theofrasta (370 – 285 př. n. l.) popisuje pět set rostlinných druhů. Stejnojmenné dílo Johna Raye z roku 1682 jich má již osmnáct tisíc. Mezi dalšími předchůdci moderní taxonomie zaujímá významné místo zakladatel první botanické zahrady ve Francii Pierre Richer Belleval, který kolem roku 1602 začal zavádět důsledné dvouslovné pojmenování rostlinných druhů.

BINOMICKÁ TAXONOMIE

Linnéova binomická (též: binominální) taxonomie vychází z podobného principu. Linné však zdůrazňuje nutnost hierarchického uspořádání přírodnin na základě podobných znaků a příbuznosti. Vychází sice z kreacionismu a neměnnosti druhů, jeho systém však do značné míry vyhovoval i pozdějším potřebám evolučního pohledu na přírodu. Kromě jména rodového a druhového zavádí nadřazené vyšší taxony až po takzvané říše. Nové členění botanických druhů prezentoval veřejnosti v díle Systema Naturae (1735), v němž již samotným názvem usiluje o vytvoření celistvého pohledu na přírodu a její součásti.

NOVÉ NÁZVOSLOVÍ

Přelomovým datem v dějinách zoologie je rok 1758, kdy zmíněná publikace vyšla už v desátém vydání. Pozdějším rozhodnutím byl právě 1. leden 1758 stanoven jako den, kterým začalo platit jednotné zoologické názvosloví. Veškerá dřívější označení, která s ním byla v rozporu, pozbyla platnost.
Pro botaniky je podobným klíčovým dnem 1. květen 1753, kdy vyšla v prvním vydání Linnéova publikace Species Plantarum. Pozdější úpravy stanovily obdobným způsobem závaznost nomenklaturních označení dalších oblastí živé přírody, mechů, hub nebo bakterií.

SLOŽITÉ ÚROVNĚ

Linné nemohl tušit, že jím započatá práce nabude tak gigantických rozměrů. Ve své knize o systému rostlin používal k rozřazení pouze pět klasifikačních úrovní: říše, třída, řád, rod a druh. V dnešním mnohem detailnějším členění se již neobejdeme bez pojmů kmen a čeleď, ale také bez mnoha dalších mezistupňů jako podříše, nadřád, podřád, infrařád a několika dalších.
Jejich pojmenování jsou obvykle vyjádřena latinskými výrazy s typickými příponami (například ales pro řád, aceae pro čeleď, nebo oideae pro podčeleď). Růže šípková (Rosa canina) tak patří k rodu Rosa, který se řadí do podčeledi růžových (Rosoideae), čeleď růžovitých (Rosaceae) řád růžotvarých (Rosales). V dnešní době se vedle linnéovské taxonomie uplatňují i další způsoby třídění živých organizmů, například kladistická metoda. Zatímco tradiční klasifikace je založena především na fenotypu (viditelných znacích), staví kladistika v první řadě na genotypu zkoumaných objektů.

ODCHOD DO NIZOZEMSKA

Švédsko nestačilo v osmnáctém století držet krok s evropskými velmocemi, což se projevilo i v podmínkách pro vědeckou práci. Například v uppsalské botanické zahradě poklesl počet sbírkových druhů o plných osmdesát procent. Linné, který mezitím dokončil lékařská studia, se proto v roce 1735 rozhodl odejít do Nizozemska. Na univerzitě v Harderwijku si doplnil lékařské vzdělání o doktorský titul a na další dva roky se stal osobním lékařem představitele Východoindické společnosti George Clifforda. Jeho prostřednictvím získal zajímavé zakázky na uspořádání herbářů, zoologických sbírek a několika botanických zahrad podle svého systému. Během nizozemského pobytu vydal řadu stěžejních děl, například Fundamenta botanica, Classes plantarum nebo Genera plantarum.

OPĚT ŠVÉDSKO

Po návratu do Švédska začal v roce 1738 přednášet botaniku a zoologii na univerzitě v Uppsale a současně si otevřel venerologickou praxi ve Stockholmu. Stal se lékařem švédské admirality a jako odborník na pohlavní choroby a specialista na syfilis si vydělával víc než svou pedagogickou činností.
Dlouho budované odborné znalosti se odrazily v rychlé profesní kariéře. V roce 1739 se stal předsedou Švédské akademie věd, 1741 byl jmenován profesorem na univerzitě v Uppsale, dostává titul královského osobního lékaře a v roce 1762 byl povýšen do šlechtického stavu. Při této příležitosti změnil podobu svého jména z dosavadního Linnaeus na von Linné. Jméno Linnaeus přijal jeho otec při vstupu na univerzitu a zvolil si ho podle staleté lípy (linn), která byla ve vlastnictví rodiny. (V té době se na švédském venkově ještě nepoužívala příjmení, přídomek Linnéova otce Ingemarsson znamenal pouze Ingemarův syn.) Poslední léta svého života strávil Linné na panství Hammarby, které si zakoupil. Zemřel v roce 1778 na mozkovou příhodu.

DÍLO

Linné za sebou zanechal rozsáhlé dílo, kterým se jako červená nit vine snaha o systematické uspořádání přírodnin a poznatků o nich. Ucelený přehled rostlin Starého i Nového světa Species Plantarum je první publikací, kde Linné důsledně použil nový dvoudílný způsob identifikace rostlin. Na konci Linnéova života se toto dílo rozrostlo z původních 7000 na plných 100 000 druhů. Jedním ze základních rozlišovacích znaků u rostlin bylo uspořádání jejich rozmnožovacích orgánů (počet a tvar tyčinek a pestíků). Linné přitom někdy používal poněkud neobvyklá přirovnání, která vyvolala kritiku jeho odpůrců. V publikaci o pohlaví a rozmnožování rostlin vysvětluje například polyandrii (větší množství tyčinek v jednom květu) jako situaci, kdy dvacet a více mužů sdílí lože s jednou ženou.
Vedle obecnějších děl, jakými byla například jeho Systema naturae nebo Critica botanica popsal své zkušenosti z cest po Laponsku nebo po švédských ostrovech Gotland a /Oland. Některá díla nechal tisknout i ve švédštině, aby byla přístupná co nejširší veřejnosti. Tímto způsobem přispíval k šíření a zevšeobecnění svých poznatků a k přírodovědné osvětě obyvatel své země.
Po Linnéově smrti koupil od jeho vdovy velkou část pozůstalosti sir James Edward Smith, pozdější první předseda společnosti Carla von Linné. Ve vlastnictví Linnean Society of London je dnes nejen původní knihovna, ale rovněž cenné rukopisy a velká část Linnéových sbírek. Linné si na konci života uvědomoval zhoršující se zdravotní stav, a proto své ženě předal seznamy a ocenění svých sbírek a knihovny a v zapečetěné obálce přidal své poslední přání: Položte mě do truhly neoholeného, nemytého, nahého a zabaleného pouze do prostěradla. Potom ihned zatlučte víko, aby mne v tomto bídném stavu nikdo neviděl. Při mém pohřbu ať se nekonají žádné projevy a nepřijímejte žádné kondolence.
A jaká je tedy současnost?
Druhové názvosloví
Rozlišujeme přibližně pět možných způsobů označení konkrétního druhu:
1. Mezinárodní vědecký (latinský) název
2. Český vědecký název (nebo jiný národní vědecký název např. anglický, německý atd.)
3. Národní lidový název
4. Mezinárodní obchodní (lidový) název
5. Obchodní kódové označení
V současnosti je mezinárodní jednotné názvosloví upraveno Mezinárodním kódem botanické nomenklatury (ICBN) a Mezinárodním kódem zoologické nomenklatury (ICZN). Úpravy botanického kódu probíhají na kongresech, které vydávají závazná rozhodnutí o jeho aktuální inovované verzi. Botanická nomenklatura se v současnosti řídí vídeňským kódem z roku 2005, který novelizoval předchozí verze (saintlouiský kód z roku 1999 a dosud často užívaný tokijský kód z roku 1993).
Pro zoologické názvosloví má podobný význam Mezinárodní komise zoologické nomenklatury (ICZN) založená v roce 1895. Registruje několik milionů živočišných druhů, k nimž každoročně přibývají další dva tisíce rodových a patnáct tisíc druhových označení. Není divu, že při veškeré snaze o zachování jednotných kritérií se i v současnosti objevují duplicitní názvy a existuje řada těžko řešitelných sporů.
Dále budu uvádět texty ze skript University Karlovy v Praze autora Lubomíra Hanela „Akvaristika“.
Systematika – je studium rozličnosti živých forem života a vztahů mezi žijícími a vymřelými organismy za použití všech možných typů údajů, to je morfologických, anatomických, genetických, molekulárních, etologických, ekologických, embryologických, zoogeografických, paleontologických apod.
Taxonomie – je teorie a praxe popisování, pojmenování a klasifikace organismů.
(Poznámka autora článku: Systematika a taxonomie jsou biologické vědní obory zabývající se teoretickým a praktickým poznáváním, popisováním, pojmenováváním a tříděním organismů do biologických systémů. Jejich cílem je roztřídění všech žijících i vyhynulých organismů podle určitých pravidel do skupin odpovídajících jejich evoluční historii. Přesné a jednoznačné definice obou oborů neexistují. Často jsou synonymizovány, jindy jsou jejich významy navzájem různě posunuté.)
Nomenklatura – je systém jmen a pravidel pro jejich vytváření a používání.
Pravidla pojmenování organismů určuje binomická (např. Hyphessobrycon flemmeus) či trinomická nomenklatura (např. Barbus tetrazona tetrazona).
Základní kategorií klasifikace je druh, který v evolučním pojetí je skupinou populací, vyvíjejících se v čase a prostoru za víceméně intenzivního reprodukčního tlaku mezi sebou, ale reprodukčně izolovaných od všech ostatních organismů (MAYR, 1963). Druh může být monotypický nebo polytypický (existují 2 či více poddruhů).
Systematika může být dle klasifikačních metod buď fenetická (někdy též numerická taxonomie), nebo fylogenetická, nebo evoluční (vývojová).
Za vědeckým názvem se píše jméno autora, např. Eretmodus cyanosticus BOULENGER, 1898. Značí to, že autor publikoval v uvedeném roce originální popis ryby a dodnes tento název platí.
Jeli autor popisu uveden v závorce [např. Oreochromis niloticus (LINNAEUS, 1757)], značí to, že rodové jméno bylo od doby popisu změněno (v tomto konkrétním případě byla ryba popsána jako Labrus niloticus a později dalšími autory přeřazena do rodů Tilapia, Sarotherodon a naposledy do nyní platného rodu Oreochromis). Důvody k přejmenování jsou dány získáním nových poznatků důležitých pro taxonomii (v poslední době např. i znaků genetických, biochemických, etologických). Situace u některých skupin či druhů není dodnes zcela dořešena (viz. např. problematika všeobecně známých skalár, NOVÁK 1994, u kaprovitých ryb viz RÁB, 2001). Stav komplikuje i variabilita znaků, která může být fluktuační (jedinci v rámci určité generace v místní populaci) či klinální (rozdílnost znaků mezi fluktuačními populacemi v rámci areálu rozšíření). Je jasné, že populace ryb, které nejsou schopny dát křížením fertilní potomstvo, patří k různým druhům. To vše neznamená, že populace, které jsou schopné dát vzniknout fertilním potomkům uměle vyvolaným vzájemným křížením musí nutně patřit k témuž druhu.
V odborném textu se někdy setkáváme se zkratkou sp. (= species) za rodovým jménem (např. Hyphessobrycon sp.). Značí to, že uvedenou rybu lze spolehlivě určit jen do rodu. Zkratka aff. (affinis = příbuzný) se používá tehdy, když studovaný jedinec má jisté odlišné znaky od známého druhu, s kterým ho porovnáváme, ale má s ním také společné znaky, které potvrzují jejich příbuznost. Může jít třeba o nový druh, ale autor jej zatím nevyčleňuje z různých důvodů, např. nedostatečného množství materiálu.. Když se rozsah druhu nebo rodu chápe rozličným způsobem, vandruje se to zkratkou s.s. nebo s.str. (= sensu strico, v úžším smyslu) nebo naopak s.l. nebo s.lat. (= sensu lato, v širším smyslu). Při popisu nového druhu se za latinským názvem uvádí n.sp.
(Poznámka autora článku: Zkratka spp. za rodovým názvem označuje více druhů daného rodu, zkratka cf. (z latinského confer – porovnat) před rodovým nebo druhovým názvem (např. Macrobrachium cf. mirabile) znamená nejisté nebo nepotvrzené rodové resp.druhové určení. Stejný význam má i zkratka aff. (z latinského affinis – podobný). Další používané označení je Caridina sp. (serrata group). Tím se říká, že druh náleží do rodu Caridina a v rámci něho do skupiny vzájemně si příbuzných druhů, z nichž základním druhem je C. serrata (zpravidla je to ten druh, který byl v dané skupině poprvé vědecky popsán).
U některých vědeckých názvů nacházíme u druhových jmen odvozených u osobních jmen koncovkou „i“ a někdy „ii“. Proč tomu tak je? Tak např. rypoun Weeksův byl popsán Boulengerem v roce 1902 jako Marcusenius weeksii. Důvody takového psaní spočívaly v tom, že jména osob byla latinizována (např.z Linné na Linnaeus), takže druhý pád těchto slov má podle latinské gramatiky ve všech případech koncovku ii. Někdy se však setkáváme i u starých popisů s druhovým jménem končícím jen na i (např. motýlkovec africký byl popsán Petersem v roce 1902 jako Pantodon buchholzi).
V případě zlatinizování jména autora latinská gramatika velí nahradit koncovku us ve druhém pádě i. U jmen, která končí sama o sobě na ius (např. Fabricius), musí dostat ve druhém pádě ii a totéž platí  platí na jména končící sama o sobě na i (např. Ranzani › ranzanii). Názvoslovně, jeli to možné, se dává přednost nelatinizovanému vlastnímu jménu, např Peters › petersi.
HOUŠKA a ŠTYS (1998) zmiňují Článek 33 nomenklatorických pravidel „Pozdější způsoby psaní“.
Cituji z odstavce (a):
„Pozdější způsob psaní jména, jeli odlišný od původního způsobu psaní, je buď emendací, nebo je nesprávným pozdějším způsobem psaní, nebo je přikázanou změnou [odkazy jsou vynechány]“. V odstavci (d) se píše:
„Použití -i pro – ii a naopak a jiné alternativní způsoby psaní v pozdějším způsobu psaní jmen ze skupiny druhu. – Použití koncovky -i v pozdějším způsobu psaní takového jména ze skupiny druhu, které se genitivem osobního jména, ve kterém správný způsob psaní končí na -ii, nebo naopak, je nesprávným pozdějším způsobem psaní, i když změna ve způsobu psaní je úmyslná; …“. Tedy shrnemeli výš uvedené, dřívější druhová jména odvozená od latinizovaných jmen vlastních se dvěma „ii“ na konci slova nelze nyní upravovat na jediné koncové „i“.
Vzhledem k tomu, že vzdělanci 19. století nepochybně dobře znali latinsky, byl původní způsob psaní správný. Mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury v tomto případě jasně říkají, že pozdější změněný způsob psaní je nesprávný.
Při tvoření nového jména (doplněk D – Doporučení týkající se tvoření jmen) v části I. Odst. 1 se píše:
„ Nové jméno ze skupiny rodu nebo skupiny druhu má být krátké a v latině libozvučné“.
Jedná se o jména tvořená u nyní nově popisovaných druhů.
Pro tato nová jména platí:
„Při tvoření jména ze skupiny druhu podle novodobého jména, které není ani latinské, ani latinizované, ani řeckého původu, má být v druhém pádě jednotného čísla dána přednost koncovce -i před -ii, která má být připojena k plnému znění jména“.
Další podrobnosti lze nalézt v překladu Mezinárodních pravidel zoologické nomenklatury (HOUŠKA a ŠTYS, 1989).
V předchozím textu uvedený způsob psaní druhových jmen se týká mužského rodu, a to ještě pouze odvozených od jmen vlastních.

Taxony nižší než druh:

  • poddruh – soubor fenotypicky shodných populací určitého druhu obývajících část areálu druhu a taxonomicky odlišných od ostatních populací stejného druhu (např. hořavka Rhodeus sericeus amarus)
  • varieta (var.) – představuje nějakou odchylkuod pevného vzoru (typu). Termín je vžitý v pěstitelské praxi, kde představuje skupinu jedinců určitého druhu význačných nějakými dědičnými odchylkami (např. Carassius auratus var. bicaudatus)
  • forma – termín používaný k označení různých odchylek u polymorfních druhů, k označení sezónních variet nebo chovatelských ustálených odchylek nezařaditelných pod označením plemeno
  • morfa, morfotyp, aberace – obyčejně jsou chápány jako termíny pro označování skupin ještě nižších než varieta či forma. Jsou využívány vesměs pro označování zvláštních odchylek uvnitř populace, význačných nějakým charakteristickým rysem (např. konfigurací barevných skvrn, albinismem apod.), HOUŠKA, 1980. Příklady: Cyprinus carpio aberr. auratus, Carassius carassius morpha hunilis

    Taxony vyšší než druh:

  • rod – soubor druhů, které sdílejí společné vývojem vzniklé (morfologické a ostatní) znaky
  • čeleď (koncovka -dae, např. Cichlida)
  • podřád nebo podčeleď (koncovka -oidei, např. Anabantoidei)
  • řád (koncovka -formes, např. Perciformes)
    V současné době je přijímán ucelený systém NELSONA (1994), i když i ten průběžně doznává změn v souvislosti s nejnovějšími poznatky (viz např. ESCHMEYER, 1998, 2000 aj.).
  • Pro zapamatování:

    Taxonomie
    Zabývá se taxony (pojmenovanými jednotkami přijatými do taxonomické soustavy), teorií a praxí jejich třídění. Základním výsledkem taxonomického studia je soustava, ve které jsou taxony zařazeny do hierarchie kategorií. Hierarchická klasifikace je soustava kategorií různé úrovně, do nichž zařazujeme taxony.
  • Druhy kategorií:

  • základní každý organismus do nich musí být zařazen
  • doplňkové vytváříme z kategorií základních (např. podřád)
  • dodatečné nejsou odvozené od kategorií základních a jejich místo nemusí být v hierarchii pevně stanoveno

    Typy taxonomie:

  • fenetická: používá matematické procesy ke zjišťování podobnosti organismů
  • fylogenetická: zkoumá příbuznost organismů
  • evoluční: spojení obou předchozích

    Taxonomické kategorie (jednotky)

    příklad: člověk:

  • nadříše
  • eukaryota
  • říše (regnum)
  • živočichové
  • kmen (phylum), u rostlin oddělení (divisio)
  • strunatci
  • třída (classis)
  • savci
  • řád (ordo)
  • primáti
  • čeleď (familia)
  • lidé
  • rod (genus)
  • člověk (Homo)
  • druh (species)
  • Homo sapiens
  • varieta, forma
  • Pojmenování nových druhů se řídí několika pravidly:

  • binomická nomenklatura: každý organismus musí mít rodové a druhové jméno
  • princip priority: od roku 1735 je platné nejstarší zaznamenané jméno
  • jednoznačnost: nesmí být stejný název pro dva různé druhy
  • princip typů: pro nový druh musí existovat typ (konkrétní exemplář, podle kterého byl taxon popsán)
    Obdobným, i když zdaleka ne tak striktním způsobem jsou vytvářeny i české vědecké názvy. Základním rozdílem oproti mezinárodnímu vědeckému názvu je psaní rodového názvu s malým počátečním písmenem a nepoužívání kurzívy.
    Tvorba národních lidových názvů a mezinárodních obchodních (lidových) názvů je značně liberální nepodléhající v podstatě jakýmkoli pravidlům a standardům. Současné obchodní názvosloví akvarijních ryb, krevetek, raků apod. je někdy značně nepřehledné a chaotické.
    Primární snahou všech by mělo být zjišťování a používání platného vědeckého názvu. To se daří pouze u charakteristických a nezaměnitelných druhů jasného původu. Určení pravého vědeckého jména je často velmi obtížné a někdy i nemožné. Ač je řada potenciálních druhů známa, tak zůstávají nepopsány a jsou importovány i do zajetí. Akvarijní ryby jsou z odborného taxonomického hlediska značně komplikovanou skupinou. Je to dáno především velkým počtem druhů. Řadu druhů může determinovat pouze odborník s dostatečnými znalostmi a zkušenostmi a s potřebným technickým vybavením. Importéři a obchodníci většinou z odborníky nespolupracují. Jejich primárním cílem ostatně není komplikované zjišťování skutečného vědeckého názvu živočichů, ale jejich transport a následný prodej. Odborníkům zase užší spolupráce s obchodníky nic podstatného nepřináší. Případná přesná determinace ryb je komplikována řadou obtíží. Od shánění odborné literatury až po složité biologické jevy.V tomto případě se jedná o situaci, kdy jedinci z různých populací si mohou být vzhledově velmi podobní nebo i morfologicky či barevně na pohled nerozlišitelní, ale ve skutečnosti se jedná o dva či více samostatných druhů lišící se např. pouze v počtu chromozomů apod. Mezidruhové rozdíly nemusí nutně spočívat pouze v morfologické nebo barevné odlišnosti. Další komplikací je existence řady neplatných mladších synonym, která jsou však natolik vžitá, že není snadné od nich ze zvyku upustit. V mnoha případech je velmi důležitá informace, odkud ta či ona rybka pochází. Čím přesněji, tím lépe. Bohužel, v průběhu odlovu, transportu, prodeje a chovu se tyto informace ztrácejí nebo se vůbec nepředávají. U chovaných druhů s neexistujícím nebo neznámým mezinárodním vědeckým názvem se nejčastěji požívá kombinace latinského a obchodního názvu nebo určitým převzatým národním lidovým názvem V současné době existuje téměř u každého druhu řada synonym a další vznikají. Příčinou někdy bývá snaha obchodníků rybky prodat za pro ně zajímavé ceny, tak se názvy hojně vymýšlí. To přispívá k chaosu a následným nedorozuměním, kdy je pod stejným názvem prodáváno vícero druhů nebo naopak stejný druh je prodáván pod vícero názvy.
    Do hry ještě vstupuje kódové označování některých rybek (např. pancéřníčků rodu Coridoras nebo jihoamerických sumců). Kódové označení je tvořeno písmenem a číslicí. Není mi však známo, jakými pravidly se toto kódové označení vytváří a kdo ho vlastně může vytvářet a za jakých podmínek. Obecně se zavádí u takových skupin živočichů, u kterých je velké množství importovaných a obtížně determinovatelných (určitelných) nebo doposud nepopsaných druhů. Tento způsob označování však nic podstatného neřeší. Spíše naopak.
  • Pravopis – psaní počátečního písmene:

    Rod Druh Poddruh
    České pojmenování malé malé malé
    Latinské pojmenování velké malé malé

    Použitá literatura:

    Hanel L., Praha 2002, Universita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum
    Časopis 100+1 – vydání: 14/2007, autor (ak)
    Internetové stránky:
    International Commission on Zoological Nomenclature – www.iczn.org
    Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta – http://www.natur.cuni.cz/nazv/
    Jenda Dvořák: Akvarijní krevety – http://www.akvakrevetky.wz.cz/systematika.htm

  • ing.Vladimír Hulman

  • Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

    Napsat komentář